Kdo je Vladimír Kaška
Jmenuji se Vladimír Kaška, je mi 52 let, jsem ženatý a máme dvě děti. Jsem rodilý Hradišťák, dětství a mládí až do vojny jsem prožil ve Staré Tenici a nyní už třináctým rokem bydlíme v Mařaticích na sídlišti Východ. I když jsem se vyučil v Mesitu v elektronickém oboru, dlouho jsem v něm nevydržel. Protože jsem ještě před rokem 1989 vedl tehdy nelegální skupinky mladých, začal jsem se pedagogické práci věnovat na plný úvazek. Při tom jsem si také postupně doplňoval potřebné vzdělání. Nadšení pro práci s mladými, kterých si nikdo moc nevšímal, mě zavedlo do různých měst v naší republice a v Hradišti jsem opět zakotvil po patnácti letech kočovného života, kdy jsem maličko pozměnil obor. Na práci volnočasového pedagoga jsem navázal prací sociálního pracovníka a posléze jsem se stal vedoucím celého oddělení sociálních služeb, zaměřených na pomoc lidem, kteří mají problém se závislostí, ať už vlastní, nebo někoho ze svých blízkých.
Koníčkem, který asi nejvíc ovlivnil můj život, byly hory a lezení. Ani v jednom jsem nijak významně nevynikal, ale snažil jsem se to, co umím, využít i ve své práci. Děcka, poflakující se po sídlištích, jsme s podobně uvažujícími kamarády brávali do skal, stál jsem u zrodu několika lezeckých stěn ve volnočasových centrech pro děti a mládež, s těmi staršími jsme se prokopávali blátem jeskyní Moravského krasu. Díky tomu dokáži ocenit všechny nadšence, kteří se v Hradišti v jakémkoli oboru věnují nezištně dětem a mladým lidem – máte moje srdce a podporu!
Volný čas a sociální oblast jsou tedy témata, která jsou mi nejbližší, v těsném závěsu za nimi vnímám i problematiku hradišťských sídlišť a jejich mnohdy překotnou proměnu, konkrétně sídliště Východ, kde žiji. Jsem velmi rád, že díky nadšencům, kterých stále přibývá, má naše sídliště, řekl bych, až komunitní ráz. Je zde spousta lidí, ochotných podílet se na věcech veřejných, lidí, jejichž hlas by měl být slyšet i za hranicemi facebookové skupiny Sídliště Východ.
Motto: „Samo se to neudělá!“
Rozhovor s Vladimírem Kaškou
Mohl byste se představit voličům, kdo vlastně jste?
Jmenuji se Vladimír Kaška, třetí toho jména v pořadí, je mi 52 let, jsem ženatý a máme dvě děti.
Pokud pominu krátkou epizodu v tehdy národním podniku Mesit, tak se celoživotně věnuji sociální problematice. 15 let jsem pracoval s dětmi a mladými v různých větších městech a nyní šestnáctým rokem v sociálních službách pro lidi ohrožené různými nepříznivými jevy a situacemi, v nichž často hraje roli užívání nějakých návykových látek.
Jsem rodilý Hradišťák. I když mám mezi lety 1989–2006 období, kdy jsem se pracovně toulal po republice, přesto jsem se s děním ve městě snažil zůstat v kontaktu a sledoval je a vždy jsem si dokázal najít čas na to, abych alespoň účastí v komunálních volbách dal najevo, že mi osud mého rodného města není lhostejný.
Bydlíme 13 let na Východě, mým nejoblíbenějším dopravním prostředkem je kolo, případně po městě koloběžka, baví mě sporty, které se dají dělat venku. V Hradišti musím všem, kdo ještě nevyzkoušeli, doporučit discgolfové hřiště v Kunovském lese. Když byl čas a příležitost, chodil jsem po horách a lezl po skalách, případně se plazil někde v jeskyních.
Dokážete si představit, že byste tyto své zkušenosti nějak zužitkoval v politice?
Své koníčky jsem se vždy snažil využít i ve své práci, například právě s mladými lidmi, žijícími na sídlištích v Praze, Ostravě a Brně, a nabízet jim smysluplné využití volného času a bezpečný prostor pro setkávání. Samozřejmě jsem nemohl profesně zůstat u svého původního oboru (vyučen v Mesitu mechanikem elektronických zařízení), ale bylo nutné se profesně posunout. Protože volnočasové a sociální aktivity pro neorganizovanou mládež se na sídlištích větších měst postupně stávaly tématem a komunální politici rozhodovali o přidělení dotací, musel jsem své představy dokázat poskládat do nějakého rámce, který by dával smysl i donátorům. Tak vlastně začal před lety můj kontakt s komunální politikou. Konkrétně v Hradišti jsem už od roku 2006 zapojen v procesu komunitního plánování sociálních služeb, kde se snažíme o to, abychom u nás měli fungující síť těchto služeb. Jedeme v tom společně jak poskytovatelé služeb, tak jejich uživatelé a rovněž i politici z města. Vím, kde nás tlačí bota, a myslím, že mám i nějaké nápady, co s tím udělat. Nejde o žádné zásadní průšvihy, 17 let práce v sociální oblasti v Uherském Hradišti mě přesvědčuje spíše o tom, že město si této problematiky vždy hledělo, a i když by některé věci mohly být řešeny lépe či aktivněji, nic nám v zásadě nepadá na hlavu, jen nám někde ujíždí vlak.
A konkrétně?
Například v sociálním a dostupném bydlení. Na celostátní úrovni existuje podpora projektů, které nabízí skromné, ale dostupné bydlení lidem, kteří z nějakého důvodu přišli o střechu nad hlavou. Pokud je možné těmto lidem nabídnout důstojné bydlení (ubytovna není takové bydlení a azylový dům má fungovat spíše jako trampolína, která člověka odrazí co nejdříve někam výš), dokáže se významný počet těchto lidí stabilizovat dřív, než skončí na ulici. To je empiricky ověřená realita. A to je dobře jak pro toho člověka samotného, tak pro místní komunitu i rozpočet obce. Prevence je vždy levnější než hašení následků.
K mým dalším srdečním záležitostem patří život na Východě. Bydlíme zde s rodinou 13 let. Sídliště žije, a to nejen developerskými projekty, ale i místní komunitou lidí. Například se nebojím pustit děti s kamarády ven. Kdo zná Facebook Sídliště Východ – Uherské Hradiště, tak ví, že my z Východu uvažujeme především pozitivně. 😊 Jsou zde postupně opravována hřiště, funguje fotbalový klub od přípravky po dospělé, v tomto je i Východ boží, ale černou kaňkou je stav parkovacích míst. A veřejná zeleň by mohla v rámci vnitrobloků vypadat tak, aby si v ní mohly děti hrát a netvořila neprostupná houští.
Třetí oblastí, která mě zajímá, je nabídka volnočasových aktivit pro neorganizované děti a mládež, vlastně potažmo pro celé rodiny. I v tomto je Hradiště boží, protože vyrůstají workoutová hřiště, už mnou zmíněný discgolf a vlastně celý koncept Kunovského lesa je výborný. Vzhledem ke své původní profesi volnočasového pedagoga jsem nadšen pokaždé, když jdu kolem nového skateparku. Pořád tam někdo je, kdo piluje nové triky a nezlobí. Stejnou zkušenost jsem udělal i v době, kdy jsem vedl volnočasové středisko s horolezeckou stěnou. Myslím, že ta by ještě mohla časem doplnit sportovní vyžití v našem městě, například její vybudování spojit s rekonstrukcí střechy zimního stadionu.
A nějaké zhodnocení závěrem?
I přes tu sedmnáctiletou pauzu, kdy jsem v Hradišti nebydlel, jsem se sem vždycky rád vracel a s potěšením sledoval, co se zase opravilo či vybudovalo, a byl na své rodné město hrdý. I moje žena, která z Hradiště nepochází, říká, že se jí zde líbí, a stejně se vyjadřují i naši přátelé, když nás přijedou navštívit. Myslím, že jsem dozrál k tomu, abych aktivněji přiložil ruku k dílu, aby totéž o Hradišti mohly časem říkat i naše děti.